Místopředsedkyně vlády a ministryně financí Alena Schillerová v rozhovoru pro Novinky.cz představila svou vizi boje proti nelegální práci. Jde podle ní vedle znovuzavedení EET o druhý pilíř boje s šedou ekonomikou a úniky na sociálním pojištění. Schillerová v rozhovoru zmiňuje zejména nelegální práci cizinců, kterých u nás hodně přibylo. Práce načerno se ale zdaleka netýká jen cizinců.
Chudé české rodiny
V Česku díky práci načerno přežívají často rodiny, jejichž dospělí členové jsou v exekuci. Nedělají to z vypočítavosti ani z vrozené nechuti platit daně, ale proto, že jinak by nepřežili. Nezabavitelné minimum je nastavené vzhledem k nákladům na život nerealisticky nízko a rodiny, které se nalézají na sociálním dně, se potýkají s řadou problémů, které jim neumožňují jejich situaci vyřešit a nechat se zaměstnat legálně. Dávky na bydlení se pravidelně zpožďují a mají výpadky, když je potřeba doložit nějakou novou skutečnost. Dluh na nájmu ale znamená, že člověk na tuto dávku ztrácí nárok. Rodiny, které pečují o dlouhodobě nemocné členy domácnosti, se zase potýkají se směšně nízkými příspěvky na péči.
Aby byl boj s prací načerno opravdu účinný, neměli by být trestáni samotní nelegální pracovníci.
Nejrychlejší cestou z krizové situace pro takové rodiny je, že jeden člen domácnosti, typicky matka, pobírá sociální dávky a další, tedy partner, popřípadě starší děti, pracují načerno. Nedostanou sice vždy zaplaceno a jsou často placeni hodně pod minimální mzdou, ale je to aspoň nějaký výdělek, který se neodečítá od dávek. Je-li vyšší, než nezabavitelné minimum, pak se vyplatí i proto, že ho nesebere exekutor, ale v posledních letech se často setkávám s výdělky ve výši 12 až 15 tisíc měsíčně za celý úvazek, což je méně než nezabavitelné minimum. V takovém případě by se člověku vyplatilo pracovat legálně, tím by se ovšem nejspíš zvýšil příjem domácnosti tak, že by ztratila nárok na příspěvek na bydlení nebo jeho podstatnou část. Každopádně by to znamenalo výpadek dávek, než by je úředníci znovu přepočítali, což často trvá i několik měsíců, a to je opět situace, která může být pro chudou domácnost likvidační.
Cesta ven je poměrně jasná: pomoci lidem, aby se z exekucí vyhrabali, a nastavit mzdy takové, aby se z nich dalo normálně žít a lidé se nezadlužovali třeba proto, že nemají na tramvajenku. Rady, jak pomoci lidem z dluhových pastí, rády zdarma poskytnou tolik nenáviděné neziskovky, díky kterým se v posledních letech řada lidí z exekucí dostala, a mohou tak státu platit daně. Pomoci těmto lidem bychom ale měli hlavně kvůli jim samým a kvalitě jejich života, která bude s legální prací mnohem vyšší. Bez ní nemají například právo na nemocenskou nebo dovolenou, a žijí navíc ve strašné nejistotě.
Ukrajinky s dočasnou ochranou
Další skupinou lidí, kteří u nás pracují načerno – a tu nejspíš měla Alena Schillerová na mysli, když říkala, že jich přibylo –, jsou ukrajinské uprchlice s dočasnou ochranou. Česká legislativa (jak je nastavená od Lex Ukrajina V) bohužel tyto lidi do nelegální práce vhání. Pomoc státu, která je opět nastavena nerealisticky nízko vzhledem k vysokým nájmům a cenám potravin i energií, je totiž konstruovaná jakoby na objednávku zaměstnavatelům, kteří chtějí využívat nelegální práci. Samoživitelka se dvěma dětmi má tak nárok na pomoc od státu kolem 27 tisíc korun, ale výše dávky se snižuje v případě, že má jakýkoliv příjem nebo zůstatek na účtu. Pro Ukrajince s dočasnou ochranou představuje humanitární dávka jedinou dávku, o kterou mohou v České republice žádat. Vzhledem k tomu, že zaplatit nájem a uživit děti se z 27 tisíc korun nedá a příjmy na nekvalifikovaných pozicích náklady na život také nepokryjí, řeší to ženy často kombinací práce na menší úvazek a práce načerno.
Problém je v tom, že Ukrajinci s dočasnou ochranou nejsou v českém dávkovém systému, a nemají tak nárok na příspěvek na bydlení, který aspoň trochu zohledňuje ceny nájmů. A pak pochopitelně i v tom, že se jednou prací člověk v Česku často dobře neuživí. O chybách systému, který žene uprchlice do nelegální práce, mohou Aleně Schillerové povyprávět lidé z praxe, kteří jsou v každodenním kontaktu s ukrajinskými klienty. Jako bonus si může poslechnout příběhy o nelegální práci ukrajinských dětí, které nechodí do školy, ale pomáhají vylepšovat rodinné rozpočty. Kdyby se podařilo pohnout s tímto problémem, ušetřili bychom si velké sociální problémy do budoucna.
Pracovní migranti v agenturách
Skupinou, která se s lidmi s dočasnou ochranou částečně překrývá, jsou lidé vykořisťovaní agenturami, a právě je nejspíš měla Schillerová nejvíce na mysli. Boj s agenturami vede Česká republika už dlouho a je to boj nerovný, protože tyto často až mafiánské struktury jsou vždy o krok napřed před českou legislativou. Často se ani nejedná o registrované agentury, ale o společnosti s jinou právní subjektivitou, které ovšem zaměstnání reálně zprostředkovávají. Český stát by se měl zaměřit na takzvané uživatele, čímž jsou v zákoně myšleni ti, kdo z práce reálně profitují. Budu-li jako rumunská dělnice pracovat například ve Vodňanském kuřeti, agentura, která mě vyplácí, je v dikci zákona zaměstnavatel, Vodňanské kuře pak je uživatel. Sankce za nesrovnalosti a podvody by měl dostávat nejen zaměstnavatel, tedy agentura, ale také uživatel – jinak se problému nezbavíme. „Agentury“ totiž vznikají a zanikají a jejich peníze mizí v zahraničí a jsou nedohledatelné. Vodňanské kuře je tu ale dál a mělo by nést odpovědnost, pokud v něm pracují lidé nelegálně nebo pololegálně.
Příklad s Vodňanským kuřetem není jen provokací, zmiňuji ho, protože mi Alena Schillerová něco připomněla. V rozhovoru totiž říká: „Není to věc jenom cizinců, samozřejmě. Ale mnoho jich zde přibylo a různé skupiny a agentury je zneužívají. Tím, že jich přibylo, tak se jich to hodně týká. I když často sami nic netuší. Dostanou nějaké peníze a nevědí, že dělají načerno.“ Má pravdu. Některé oběti mafiánů si opravdu nejsou jisté, jestli za ně zaměstnavatel platí odvody. Před lety jsem si povídala se dvěma rumunskými kolegy z Vodňanského kuřete, kteří se snažili zjistit, jak to s nimi ve skutečnosti je, ale báli se pochopitelně úřadů. U doktora zjistili, že za ně nikdo nehradí zdravotní pojištění, a tak měli podezření, že jsou zaměstnáni načerno…
A zase ty neziskovky
Aby byl boj s prací načerno opravdu účinný, neměli by být trestáni samotní nelegální pracovníci. Kdyby měli v případě podezření možnost svého zaměstnavatele nahlásit a nemuseli by se bát pokut nebo vyhoštění, ale naopak by se jim dostalo nějaké základní pomoci, aby si mohli najít legální práci, šlo by všechno snáz. Už se trochu opakuju, ale existuje u nás celá řada neziskovek, které s těmito lidmi pracují, pomáhají jim vymáhat nevyplacené mzdy, umějí si k vykořisťovaným najít cestu a dokázali by s nimi velké věci, pokud by se nemusely bát státní represe. Znají dobře mechanismy vykořisťování a dokázaly by poradit, jak se mu postavit. Pro jejich klienty by pochopitelně bylo také dobré, kdyby mohli pracovat legálně. Práci načerno si nikdo nevybírá dobrovolně. Nelegální zaměstnanci z cizích zemí jsou lidé, kteří dobře vědí, že nemají žádná práva, a hlavně mají strach. Jak proměnit jejich nelegální práci v legální, vědí nejlépe lidé, kteří jsou s nimi v kontaktu a jejich situací se zabývají.
Kdyby to Alena Schillerová myslela s bojem proti práci načerno opravdu vážně, mohla by si popovídat třeba s autory analýzy Vykořisťování a nelegální zaměstnávání cizinců z Diakonie Západ. Ke všem zmíněným problémům ale najde občanských organizací celou řadu. Jestli se opravdu hodlá pustit do boje s nelegální prací, nemůže být úspěšná, pokud si nevyslechne lidi, kteří k tomu mají co říct.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás