Uprostřed noci na 3. ledna se na obloze nad Venezuelou objevily americké vrtulníky a letadla a metropolí Caracasem otřásly exploze. Americké útoky primárně zasáhly vojenská zařízení, hlavní cíl se ale nacházel jinde. Přímo v prezidentské ložnici zadržela americká speciální jednotka Delta Force venezuelského autoritáře Nicoláse Madura a jeho ženu Cilii Flores.
Tím, že postupuje bez jakékoli mezinárodní legitimity, platné právní autority nebo domácí podpory, riskuje prezident Trump, že tím poskytne odůvodnění autoritářům v Číně, Rusku a jinde.
Americká armáda podle vyjádření vlády nepřišla v operaci o jediného muže a poškozený byl pouze jeden z vrtulníků. Předseda Sboru náčelníků štábů generál Dan Caine pak na tiskové konferenci prozradil, že americké síly manévry nacvičovaly celé měsíce. Zásadním se podle agentury Reuters ukázala i jistá forma spolupráce s venezuelskou armádou a zdroj CIA v Madurově bezprostředním okolí.
Na první pohled bezprecedentní zásah USA má přitom velmi konkrétní historický předobraz. Na den přesně před 37 lety provedly Spojené státy vojenskou operaci v Panamě, během níž zajaly tamního autoritáře Manuela Noriegu, který následně zamířil za mříže. Oba muže kromě porušování lidských práv v jejich zemích spojují také americká obvinění z účasti na obchodu s drogami. Právě tomu má Maduro i se svou ženou čelit před soudem v New Yorku, kam byl pár následně převezen a v Metropolitním vazebním centru v Brooklynu čeká na rozsudek.
Deník The New York Times zveřejnil čtyři body obžaloby, která zahrnuje obvinění z narkoterorismu, spiknutí za účelem dovozu kokainu, držení střelných zbraní, což v kombinaci s obviněním z obchodování s drogami může vést k vysokému trestu. V dokumentu kromě jmen prezidentského páru nechybí ani Madurův syn Nicolás Maduro Guerra a především ministr vnitra Diosdado Cabello.
Americké výhrůžky
Trump na sobotní tiskové konferenci uvedl, že tato „mimořádně úspěšná operace by měla sloužit jako varování pro každého, kdo by ohrozil americkou suverenitu nebo americké životy.“ „Vojenská síla, která působila ze vzduchu i na zemi, uskutečnila spektakulární útok. Byl to útok, jaký lidé neviděli od druhé světové války,“ nešetřil výrazy Trump.
Znovu pak zopakoval svá tvrzení o tom, že k zásahu došlo kvůli zapojení Caracasu a potažmo Nicoláse Madura do obchodu s drogami. „Dohlížel na Kartel sluncí. Dovážel k nám jed, který zničil životy stovek tisíců Američanů. Ti zemřeli kvůli Madurovi a jeho ženě. Budou čelit spravedlnosti,“ nechal se slyšet americký prezident. Přitom fentanyl do Spojených států proudí primárně z Mexika, zatímco kokain na americkém trhu má původ především v Kolumbii a Ekvádoru.
Právě Kolumbii Trump pohrozil podobným zásahem, jaký se odehrál ve Venezuele. „Vyrábí kokain a posílají ho do Spojených států, takže si musí dávat pozor,“ vzkázal americký prezident svému kolumbijskému protějšku. Gustavo Petro mezitím označil sobotní operaci za „útok na suverenitu“ Latinské Ameriky. Hlava státu, která je od letoška členem Bezpečnostní rady OSN, pak vyzvala ke svolání mimořádného zasedání tohoto orgánu.
Výhrůžky ze strany americké administrativy ale během sobotní tiskovky nemířily jen do Kolumbie. „Myslím, že o Kubě se nakonec budeme muset bavit, protože Kuba je v současnosti selhávající národ,“ uvedl Trump. Ministr zahraničí Marco Rubio, jehož rodiče uprchli z Kuby, dodal, že kdyby „žil v Havaně“ a byl „ve vládě“, byl by „přinejmenším znepokojen.“ Mnozí komentátoři i zdroje z americké administrativy pak delší dobu poukazují na to, že právě Venezuela má být pro Rubia začátkem dominového efektu, který nakonec svrhne i vládu v Havaně.
Ještě před samotným brífinkem Trump v rozhovoru pro stanici Fox zmínil i Mexiko a tamní prezidentku Claudii Sheinbaum. „Má velký strach z kartelů,“ řekl Trump na adresu mexické prezidentky. „Oni ovládají Mexiko. Už jsem se jí mnohokrát ptal, jestli by chtěla, abychom ty kartely zlikvidovali,“ vysvětloval prezident. Sheinbaum ale podle Trumpa americkou pomoc odmítla. „Takže s tím musíme něco udělat,“ deklaroval šéf americké administrativy.
Rozdělená Evropa
Všechny tři uvedené státy americký úder na Venezuelu a zadržení Madura odsoudily. „Latinská Amerika a Karibik jsou zónou míru, vybudovanou na základě vzájemného respektu, mírového řešení sporů a zákazu použití síly a hrozby silou, takže jakákoli vojenská akce vážně ohrožuje regionální stabilitu,“ uvedlo mexické ministerstvo zahraničí. Kubánský prezident Miguel Díaz-Canel pak prohlásil, že útok „proti mírumilovnému a ušlechtilému lidu lze označit pouze za zbabělý, zločinný a zrádný.“ Kritická pak byla – snad s výjimkou Argentiny a Ekvádoru – i velká většina ostatních zemí regionu.
Naopak v případě evropského kontinentu shoda rozhodně nezavládla, a to často ani v jednotlivých státech. Zatímco francouzský prezident Emmanuel Macron vyzval k „mírovému demokratickému přechodu“ země k vládě opozičního kandidáta (a dle mezinárodních pozorovatelů skutečného vítěze voleb v roce 2024) Edmunda Gonzáleze, šéf francouzské diplomacie Jean-Noël Barrot útoky odsoudil jako ilegální.
Proti americké akci se pak výrazněji postavilo Španělsko, kdy premiér Pedro Sánchez uvedl, že jeho země „neuznávala Madurův režim, stejně ale neuzná také intervenci, která porušuje mezinárodní právo.“ Na něj se odvolávalo také Dánsko, které vyjádřilo silné znepokojení. Není divu – na jeho autonomní území v podobě Grónska si Trump dlouho dělá zálusk.
Naopak ze strany šéfky evropské diplomacie Kaji Kallas jsme se důraznějšího vyjádření nedočkali. „EU opakovaně prohlásila, že Maduro postrádá legitimitu, a vyslovila se pro mírový přechod. Za všech okolností musí být dodržovány zásady mezinárodního práva a Charty OSN. Vyzýváme k umírněnosti,“ uvedla Kallas. Za Spojené státy se pak postavilo například Německo, Itálie či Polsko.
Machado na druhé koleji
Mezitím Trump na sobotní tiskové konferenci představil svůj plán pro Venezuelu. „Budeme řídit zemi do té doby, dokud nebudeme moci provést bezpečný, řádný a uvážlivý přechod,“ řekl Trump na brífinku ve svém floridském sídle Mar-a-Lago. „Chceme mír a spravedlnost pro venezuelský lid a to se týká i těch, kteří žijí v Americe, aby se mohli vrátit do své vlasti,“ dodal. Mezitím ale rostou obavy z další vlny emigrace z Venezuely kvůli obavám z dalšího vývoje.
Jak přesně řízení země bude probíhat ale Trump na tiskovém brífinku nepřiblížil, pouze uvedl, že by zemi měl ze začátku spravovat (zřejmě jím) stanovený tým. Na otázku, zda bude mít podíl na vedení země také opoziční lídryně María Corrina Machado, pak Trump reagoval, že Machado „nemá dostatečnou podporu ani respekt“, aby mohla zemi vést.
Nedlouho po zadržení Madura přitom Machado v prohlášení naznačovala, že by to mohla být právě opozice, kdo se postaví do čela Venezuely. „Nastal čas, aby se v naší zemi vzmohla lidová suverenita a národní suverenita. Obnovíme pořádek, osvobodíme politické vězně, vybudujeme výjimečnou zemi a přivedeme naše děti zpět domů,“ deklarovala. „Nastal čas občanů: těch z nás, kteří 28. července riskovali vše pro demokracii; těch z nás, kteří zvolili Edmunda Gonzáleze Urrutiu legitimním prezidentem Venezuely, který musí okamžitě převzít svůj ústavní mandát a být uznán jako vrchní velitel národních ozbrojených sil,“ dodala.
Jenže americká administrativa má připravený zřejmě jiný scénář. Už v únoru loňského roku navíc server The Financial Times informoval, že Trump nemá ve venezuelskou opozici velkou důvěru, a to kvůli nezdaru Juana Guaidóa. „Trump považuje opozici za losery,“ řekl deníku jeden ze zdrojů. „Dal jim hodně a oni selhali,“ dodal.
Technokratka Delcy
Zatím se tak pozornost stáčí na dosavadní venezuelskou viceprezidentku (a od neděle prezidentku) Delcy Rodríguez, se kterou má aktuálně Bílý dům řešit budoucnost její země. „Netvrdím, že je trvalým řešením problémů země, ale rozhodně je to někdo, o kom si myslíme, že s ním můžeme pracovat na mnohem profesionálnější úrovni, než jsme byli schopni s ním (Madurem),“ citují NYT jeden ze svých zdrojů z americké administrativy, proč se Bílý dům postavil za zkušenou političku a Madurovu spojenkyni.
Ministr zahraničí Rubio i prezident Trump navíc dali jasně najevo, že pokud nebude Rodríguez „hrát podle jejich pravidel“, může přijít další vojenský úder na Venezuelu. Podle zdrojů deníku NYT z Bílého domu ale administrativa zůstává optimistická a očekává, že budou obě země spolupracovat. A to i navzdory tomu, že Rodríguez v televizním vystoupení obvinila USA z nelegální intervence a označila Madura za legitimního vládce Venezuely.
Podle zdrojů deníku NYT si ale v Bílém domě slibují, že Rodríguez půjde na ruku americkým zájmům. Těmi má být především tolik diskutovaná ropa, na kterou se upnul především Donald Trump. Právě proto zřejmě americká vláda vsadila na venezuelskou političku, která má pověst schopné diplomatky a technokratky, která během let v politice budovala vztahy s venezuelskými ekonomickými elitami, zahraničními investory i diplomaty. Venezuelští průmysloví giganti si pak mají od Rodríguez slibovat vyjednání především upuštění od amerických sankcí na tamní ropný průmysl.
Americké společnosti podle Trumpa opraví ropnou infrastrukturu v jihoamerické zemi, která se chlubí největšími zásobami této suroviny na světě. „Vynaloží miliardy dolarů, spraví infrastrukturu a začnou vydělávat i pro tuto zemi,“ vysvětlil americký prezident. Podle deníku The Guardian ale zatím velké ropné společnosti ohledně investic do venezuelského průmyslu shodně mlčí.
Podle serveru Politico s odvoláním na dva nejmenované zdroje Trumpova vláda v posledních týdnech sdělila manažerům amerických ropných společností, že pokud chtějí kompenzaci za vrtné plošiny, ropovody a další zabavený majetek ve Venezuele, musí se do země vrátit a značně investovat.
Produkci ropy ve Venezuele pak chce Trump vrátit na čísla ze sedmdesátých let minulého století. Zatímco loni se produkce ve Venezuele pohybovala okolo 1 milionu barelů denně, návrat k dvojnásobku v podobě 2 milionů barelů denně do začátku třicátých let 21. století by podle společnosti Rystad vyžadoval odhadem investice ve výši 110 miliard dolarů.
Donroeova doktrína
Co přesně bude výsledkem zatčení Nicoláse Madura a vojenských úderů na Venezuelu, nicméně stále zůstává neznámou. Jako zatím nejpravděpodobnější scénář se jeví alespoň dočasné pokračování současného režimu v čele nejspíše se zmíněnou Rodríguez, třeba i s příslibem vypsání demokratických voleb. Taková varianta ale zatím z americké strany nezazněla.
Země by se tak ale mohla alespoň vyhnout obávanému chaosu a soupeření různých zájmových skupin nebo střetu mezi prorežimními silami a armádou, která by přestala podporovat chavismus.
Jasné je zatím jen to, že s druhým mandátem Donalda Trumpa nastává pro latinskoamerický prostor nová realita. Sám americký prezident v sobotu prohlásil, že „americká dominance na západní polokouli už nikdy nebude zpochybněna.“ Odkazoval tak na Monroeovu doktrínu, která definovala americkou zahraniční politiku v 19. století, kdy měla být západní hemisféra „osvobozena od vlivu evropských mocností“, připomíná BBC. Především pak na rok 1904, kdy význam doktríny svým dodatkem posunul prezident Theodore Roosevelt, podle nějž mohly USA zasáhnout v těch zemích, které si samy nedokázaly zajistit stabilitu. Právě na něj teď Trump navazuje. Jemu nakloněná média tak hovoří o „Donroeově doktríně“ – Don jako Donald.
„Venezuela je zřejmě první zemí, která se stala terčem tohoto novodobého imperialismu,“ píše ve svém komentáři pro deník The Guardian komentátor Julian Borger. „Představuje to nebezpečný a nelegální přístup k postavení Ameriky ve světě. Tím, že postupuje bez jakékoli mezinárodní legitimity, platné právní autority nebo domácí podpory, riskuje prezident Trump, že tím poskytne odůvodnění autoritářům v Číně, Rusku a jinde, kteří chtějí ovládat své sousedy,“ dodává Borger. Komentátor David Rothkopf dokonce píše o „putinizaci americké zahraniční politiky“.
Kroky Trumpovy administrativy tak především podkopávají důvěru regionu, který se přitom v posledních měsících díky politické orientaci nově zvolených hlav států stále víc přikláněl k současnému osazenstvu Bílého domu. Většina protrumpovských politiků a političek v Latinské Americe jsou ale zároveň silnými nacionalisty, a v následujících měsících a letech je tak možná čeká nejedno dilema.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás