Na zprávy o Radě míru (Board of Peace), kterou založil Donald Trump, lze reagovat dvěma způsoby. Tím prvním je mix zděšení a pohoršení, který přichází při pohledu na její složení. Jako jeden z prvních přijal pozvánku Vladimir Putin. Nedlouho po něm se připojili třeba izraelský premiér Benjamin Netanjahu nebo ázerbájdžánský autoritář Ilham Alijev. Putinův režim přitom téměř čtyři roky páchá válečné zločiny na Ukrajině – momentálně je kvůli tomu přes milion lidí bez tepla či elektřiny v teplotách hluboko pod nulou. Netanjahu velel armádě, která páchala genocidu v Gaze. Alijevův režim na podzim 2023 za minimálního zájmu světových médií dokončil etnickou čistku Arménů v Náhorním Karabachu. Jsou to zkrátka politici, kteří milují mír natolik, že jsou pro něj ochotní udělat cokoliv – včetně válečných zločinů.
Druhou možnou reakcí je výsměch. Rada míru má tak laciné logo, že ho snad musel vytvořit buď Trumpův vnuk, nebo zkušební verze umělé inteligence. Pak je tu platba miliardy dolarů za stálé členství. A konečně organizační struktura, ve které může o nových členech nebo svém nástupci rozhodovat pouze samotný Trump. Kritici Radu míru pro to všechno často přirovnávají ke golfovému klubu, které Trump tak miluje. Podobné rysy ale vykazuje lecjaká maloměstská sekta s kultem osobnosti.
Jakkoliv může být Rada míru zatím abstraktní entita, její kořeny jsou velmi materiální. Vyrostla z trosek rozbombardované Gazy, kde zůstaly kromě desítek tisíc Palestinců pohřbeny také jakékoliv iluze o „mezinárodním řádu založeném na pravidlech“.
Obě dvě reakce jsou na místě. Bohužel ale žijeme v době, kdy se Trumpovým eskapádám už nejde jenom smát nebo se nad nimi pohoršovat. Už se dál nejde tvářit, že jde o anomálii, stačí „znovu zvolit opravdové lídry“ a svět bude zase v pořádku. Zaprvé proto, že každý den v přímém přenosu vidíme, jak bezradní jsou evropští politici hlavního proudu. Výmluvný budiž fakt, že nejvýraznější odpovědí na Trumpovy hrozby anexí dánského území byly sluneční brýle Emanuela Macrona a jeho projev, který uspěl pouze jako internetový meme. Zadruhé proto, že neexistuje žádný „starý dobrý mezinárodní řád“, ke kterému se lze vrátit. A zatřetí proto, že probíhající změny mají mnohem hlubší příčiny. Pokud to myslíme s opozicí vůči světu podle Donalda vážně, musíme si nalít čistého vína a pochopit, co Rada míru prozrazuje o mezinárodní politice v době trumpismu.
Past jménem OSN
Rada míru původně vznikla jako orgán, který měl dohlížet nad rekonstrukcí Gazy. Jak ale vyšlo najevo ještě před jejím oficiálním představením, v její základní listině není o Gaze ani zmínka. Naopak se v ní píše o „institucích, které až příliš častokrát selhaly“. Média to v kombinaci s Trumpovým dlouholetým nepřátelstvím vůči OSN interpretovala tak, že Rada míru má tvořit jakousi protiváhu ke Spojeným národům. Takhle daleko ale Trumpova ambice sahat nemusí. Celá řada mezinárodních organizací je tvořena ad hoc. Vezměme si „koalice ochotných“, kterými evropské státy loni reagovaly na americké výhružky o zastavení vojenské podpory Ukrajině. Loni také vznikla Haagská skupina, jejímž cílem bylo chránit a vymáhat rozhodnutí mezinárodních soudů ve věci izraelské genocidy v Gaze.
Hodnotit Radu míru prizmatem „nové OSN“ by byla obvyklá chyba, které se dopouští liberální komentáře na adresu Trumpa: přisuzují mu cíle a metody „svého tábora“, kterými ale on pohrdá. V tomto případě nepotřebuje vytvořit novou funkční instituci pro celý svět – dost možná mu bude stačit fórum, kde se bude potkávat se zástupci důležitých států jako Saúdská Arábie, Indonésie nebo Spojené arabské emiráty. Konkrétně tyto tři země jsou mezi dvacítkou, které zatím přijala pozvání do Rady míru. Ale stejně tak od roku 2024 patří do rozšířené verze skupiny BRICS, kde je hegemonem stále silnější Čína – proti níž USA v různých podobách brojí minimálně od prezidentství Barracka Obamy.
Právě rostoucí moc těchto „středních mocností“ přitom stojí v jádru teze o multipolárním světě, která je starší než Trumpovo druhé prezidentství. Její efekt se někdy přeceňuje – kritici proto správně připomínají, že finanční infrastrukturu mezinárodního obchodu stále kontroluje Washington a na vojenské úrovni stále existují tři hlavní velmoci s jaderným arsenálem (USA, Čína, Rusko). V jádru tohoto argumentu jsou ale fakta. V důsledku globalizace se velká část výroby přesunula do zemí globálního Jihu. Ty se také podílejí na těžbě – mnohem více než na Západě skrze státem vlastněné firmy. To dává státům podobným těm ze zmíněné trojice ve světovém ekonomickém systému lepší karty, než měly třeba na konci 20. století.
Trumpovo konto a Putinovy zájmy
Trump zatím ve svém druhém období na tento složitější svět reagoval hlavně silou a nátlakem – zmiňme únos prezidenta Venezuely, bombardování Íránu, celní války, nepokrytou touha vlastnit ukrajinské nerosty atd. Rada míru je ale pokus o zvláštní typ diplomacie. To neznamená, že se jí bude obzvlášť dařit. Jako tolik trumpistických projektů může skončit v zapomnění. I pro tenhle scénář má ale Trump pojistku – miliardu dolarů za tzv. stálé členství. Pokud Rada míru nikdy nic neudělá, nic se nestane. Pár loajalistů nebo naivních politiků zaplatí z kapes svých daňových poplatníků a Trump bude o něco bohatší – tak jako se to stalo v případě jím vydávaných kryptoměn nebo pro jeho donorům v případě invaze do Venezuely.
Specifický vítězem by se pak mohl stát Putin. Ten už prohlásil, že je připraven zaplatit částku za stálé členství ze zmrazených ruských aktiv na Západě. Zatímco dosud se mluvilo o jejich využití buď na půjčky válčící Ukrajině, případně na její poválečnou obnovu, Putin má teď nový účel. V poválečných vyjednáváních bude moci tvrdit, že „něco zaplatil“, a Trump se bude moci tvářit jako mírotvůrce.
Trumpův švédský stůl
Trump zatím křičí celému světu do tváře slovo imperialismus. To může vyvolat dojem, že Trump všechno změnil. Ale i dosud fungující „liberální mezinárodní řád“ byl nastavený tak, aby prosazoval ekonomické a bezpečnostní zájmy především USA a v druhém sledu také dalších západních států, respektive jejich nejbohatších korporací. Země globálního jihu levně prodávaly svoje nerostné zdroje a pracovní sílu, aby pak draze nakupovaly produkty a služby od firem Severu. Když bylo potřeba, na vojenské úrovni se použila brutální síla – v Jemenu, Libyi, Iráku nebo bývalé Jugoslávii.
Kromě toho měl ale tento řád svoje instituce (nejen OSN a její agentury, ale také třeba Světovou banku nebo Světovou obchodní organizaci). Údajně se zakládal na rovných pravidlech a v jeho jádru stála univerzální lidská práva. Jak ale v nebývale upřímném projevu na ekonomickém fóru v Davosu vysvětlil dokonce i bývalý bankéř a dnes kanadský premiér Mark Carney, vždycky to byla fikce, která sloužila americké hegemonii. „Věděli jsme, že tenhle příběh byl pravdivý jenom zčásti,“ šokoval bývalý bankéř. „Účastnili jsme se všech rituálů a z drtivé většiny neupozorňovali na mezery mezi rétorikou a realitou.“
Právě na tuhle část Trump rezignuje. Nezajímá ho podpora „demokratické opozice“ nebo „svobodných médií“ – po pár měsících ve funkci zrušil Hlas Ameriky a mutace rádia Svobodná Evropa. Nezajímají ho mezinárodní instituce, kde je třeba hrát divadlo diskuzí a občas udělat nějaký ten ústupek podle toho, jak vysoko je daný stát na žebříčku „spojenců“. To dobře ilustrují rozhodovací pravomoci v Radě míru.
V Radě bezpečnosti OSN mohl Trump cokoliv vetovat, ale totéž právo měli i další stálí členové (Francie, Británie, Rusko, Čína). V Radě míru už vetuje jenom Trump. Místo instituce se stopovými prvky demokracie tu máme císařský dvůr s exkluzivním přístupem. Trumpův postoj ke starému mezinárodnímu řádu tak připomíná počínání opilce u švédského stolu. Některé jeho části si opulentně užívá, u těch, co se mu nelíbí, agresivně převrhává stoly. Přes veškeré řinčení rozbíjených talířů a skleniček ale nelze přehlížet kontinuity. Když dnes Trump zdůvodňuje anexi Grónska tím, „aby byla Amerika velká“, navazuje na Bidena s Obamou, kteří používali méně spektakulární slova se stejným významem: třeba „americké prvenství v Pacifiku“. Starý řád měl zkrátka lepší prodejce, kteří měli lepší školy, lepší projevy a decentnější opálení ze solárka. Trump tváří v tvář větší multipolaritě a silnější Číně aplikuje neortodoxní metody. Když však jde o cíle, příliš se neliší od svých předchůdců – je to krizový manažer pro upadající impérium.
Genocidní kořeny
Ten největší rozdíl i nejkonkrétnější propojení mezi „starým, liberálním“ a „novým, trumpistickým“ – pokud přijmeme tohle zjednodušení – pak nakonec ale najdeme právě v kořenech Rady míru.
Začněme rozdíly. Loni v listopadu Rada bezpečnosti OSN hlasovala o rezoluci, která předkládá mírový plán pro Gazu. Ten počítá s tím, že Gazu po blíže neurčenou dobu spravuje Rada míru. Při hlasování se zdržely Rusko a Čína, ale nevetovaly. Pro hlasovali všichni západoevropští stálí členové, ale také členové rotující – mezi nimi mimo jiné i Dánsko. V dnešní Radě míru přitom zatím žádný stát západní Evropy není a mimo záznam jsou k ní evropští zástupci spíše skeptičtí. To vytváří nelichotivý, ale předvídatelný obrázek: pro evropské politiky bylo v pořádku ustanovit koloniální správu pro Palestince. Ale když je teď možné, že by Rada míru mohla „na neurčitou přechodnou dobu“ spravovat Grónsko, dávají od ní ruce pryč. A právě to je na Trumpově mezinárodní politice možná ta nejzásadnější novinka: obrací se proti dosud spojenecké Evropě.
Pokud jde o návaznost, Rada míru původně vznikla jako orgán pro správu zcela zdemolované Gazy. Během oznámení vzniku Rady představil Jared Kushner (Trumpův zeť, developer a člen exekutivního orgánu Rady) prezentaci „Nové Gazy“ plné luxusních resortů a výškových budov. Ambice vládnout nad Gazou se tak Trump evidentně nevzdává. To všechno v době, kdy v Gaze stále umírají lidé – buď kvůli porušování příměří izraelskou armádou, nebo kvůli pokračující blokádě a zimě. S realitou si ale Trump a spol. nedělají starosti. Izrael dál nedodržuje závazky z mírového plánu. Ten i v nadcházejících fázích obsahuje třeba přítomnost tureckých či katarských pořádkových jednotek – tedy něco, co Izrael razantně odmítá. I přesto všechno se Kushner během prezentace chlubí, že zajistí v Gaze bezpečnost.
Přestavba Gazy má prý proběhnout podle principů „volného trhu“. Jak moc má být trh volný, ukazuje další Kushnerova fantazie: „Na Blízkém východě staví taková města o dvou i třech milionech obyvatel klidně za tři roky. Takže je to proveditelné,“ řekl během prezentace. To, co Kushnera okouzluje, jsou tedy otřesné pracovní podmínky (včetně častých úmrtí) ve stavebním sektoru v autoritářských monarchiích.
Kromě autoritářů a podnikatelských postaviček typu Kushnera (zásadní roli má hrát samozřejmě taky spřátelený izraelsko-kyperský developer Yakir Gabay) v Radě míru ale najdeme také lidi spojené se starým liberálním řádem. Nejznámějším z nich je bývalý britský labouristický premiér Tony Blair, ale také třeba Sigrid Kaag, dlouholetá holandská diplomatka a později ministryně za středo-levou stranu D66.
Jakkoliv může být Rada míru zatím abstraktní entita, její kořeny jsou velmi materiální. Vyrostla z trosek rozbombardované Gazy, kde zůstaly kromě desítek tisíc Palestinců pohřbeny také jakékoliv iluze o „mezinárodním řádu založeném na pravidlech“. Dva roky trvající masakry totiž ze strany západních politiků doprovázel tichý souhlas v lepším případě, materiální komplicita v tom horším. A nejdůležitějším spojencem izraelské genocidy byl zastánce „starého světa“ Joe Biden.
O Palestině se často říká, že slouží jako laboratoř – především pro zbrojní průmysl, který si zde testuje svoje produkty a následně je vyváží do celého světa. S Radou míru a novým americkým imperialismem to možná bude platit také. A následky pocítíme i v Evropě ještě mnohem rychleji.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás