Gimme Shelter od The Rolling Stones a k tomu vypulírované záběry luxusního prostředí. Ne, tohle není začátek nového snímku Martina Scorseseho, nýbrž jednoho z nejdražších dokumentárních filmů všech dob. I když – více než sto minut trvající propagandistický blemc nemá s filmem mnoho společného. Mluvím samozřejmě o portrétu Melanie Trump, distribuovaném společností Amazon MGM Studios Jeffa Bezose.
A skutečně to vypadá, jako by chtěl podnikatelský gigant Trumpovi tímto gestem projevit přízeň. Do filmu bylo napumpováno astronomických 40 milionů dolarů, dalších 35 milionů spolkla reklamní kampaň. Za tuto částku by se bez přehánění dalo natočit sedmdesát ambiciózních dokumentárních filmů. K režii byl vybrán „cancelnutý“ Brett Ratner, jehož portfolio kromě rutinních akčních filmů obsahuje také obvinění ze sexuálního obtěžování a napadení (v posledních dnech jsme ho mohli vidět na zveřejněných fotografiích z Epstein Files).
Film nemůže překvapit vůbec nikoho. Možná jen onou oblbující setrvačností a bizarní snahou o odpolitizovanou lifestylovou podívanou.
Snímek ale vlastně žádnou režii nemá. Jde očividně o projekt samotné Melanie Trump, ústřední aktérky i producentky. Tvůrci ji sledují během necelých tří týdnů předcházejících Trumpově loňské inauguraci. Jak sama v úvodu říká, tento film je určen americkému lidu, jemuž chce zprostředkovat svou cestu zpátky na post první dámy. Nedočkáme se však ani náznaku křehkosti, sebereflexe či alespoň záchvěvu soukromí. Ostatně většinu stopáže vidíme protagonistku chodit, případně sedět nebo stát. Přechází z auta do letadla, z budovy do budovy, ze schůzky na schůzku. V tomto ohledu je to „chodecký“ film, za nějž by se nestyděl ani Tsai Ming-liang.
Primární diváckou emocí je otupující nuda. Při sledování se dostavuje tísnivě frustrující pocit, že hůř už čas strávit nelze. Kosmopolitně reklamní estetikou prolezlé, bezduché obrazy Melanii Trump zachycují v prostředí nepřeberného luxusu, zatímco ji obletuje početný tým. Má lidi na PR, vlastního designéra, moře asistentů, nehledě na služební personál. Většinu času ji vidíme řešit své šaty, případně design slavnostních hostin. Sama o sobě několikrát prohlásí, že je „stylová“ a překračuje ustálené normy.
Královna a poddaní
Tu a tam někdo z jejího personálu přihodí větičku potvrzující toto tvrzení. Interakce „první dámy“ s jejími poddanými působí značně diskomfortně. Jde o tichou ženu, jejíž chování připomíná číhající kobru. Na personál sice není zlá, ale velmi přísně ho kontroluje. Občas se vynoří uštěpačná poznámka či mimický záchvěv, jenž ostatním jasně dá najevo, čí názor je zde důležitější. Rádoby inkluzivní rétorika a vstřícné jednání jsou bolestivě umělé. Všichni kolem tak našlapují s očividnou nejistotou.
Melania Trump v dokumentu nevystupuje, nýbrž skutečně hraje. A pravděpodobně takto hraje, i když nestojí před kamerou. Vyprázdněný snímek totiž mimoděk odhaluje i vyprázdněnost portrétované, která podlehla iluzorní realitě. Polidšťujícím motivem má být vyznání protagonistky, jak moc jí chybí zesnulá matka. O své matce však mluví s emoční vyprázdněností, když ve voiceoveru strojeně předčítá pateticky bezzubé projevy. Když se pak s Donaldem Trumpem účastní pohřbu bývalého prezidenta Jimmyho Cartera, říká, že ve skutečnosti myslí především na svou matku. Jde o hořce úsměvnou ukázku toho, jak lze jakoukoli událost přesměrovat na sebe. Samotné voiceovery jsou pak jediným prostředkem, skrze nějž protagonistka komunikuje přímo s diváky. Pronáší v nich tezovité a generické fráze o důležitých „kamenech“ jejího života a snaží se předstírat, že má nějakou životní filosofii.
Protagonistka sebe samu vnímá jako imigrantku z rodného Slovinska, jež v USA nalezla onen mytický americký sen. Podtrhuje obraz USA jako inkluzivní země, kde se člověk může vypracovat od nuly, pokud tvrdě dře. Pomiňme teď nabízející se jízlivé poznámky a zaměřme se na jednu z vyslovených tezí, kdy Melania Trump tvrdí, že je jedno, odkud pocházíme a jaké jsou mezi námi rozdíly, protože nás všechny pojí humanita. Je až šokující, jak alibisticky a pokrytecky to zní s ohledem na probíhající razie ICE a celkovou vládu jejího muže.
Z katalogových obrazů nás vytrhává pasáž, v níž se Melania Trump setkává s jednou z propuštěných rukojmí Hamásu. První dáma ji křečovitě konejší, načež terapeutické okénko uzavírá s tím, že vyřešení konfliktu je pro manžela top prioritou. Ve voiceoveru se pak dozvídáme, že Melania na toto setkání nikdy nezapomene, zatímco vidíme její emocí zbavenou a chladnou tvář již po několikáté mizet ve výtahu.
Vězni PR verzí
V závěrečné třetině se perspektiva od Melanie konečně odlepí a zaměří se na Donalda. První dáma několikrát didakticky opakuje, že se cítí být především ženou a matkou, jež zajišťuje rodinnou stabilitu. Je nadmíru výmluvné, že snímek nakonec zaostřuje na největšího egocentrika naší doby. I on si zde ale pečlivě střeží svůj obraz a kamerám nabízí pouze naučené větičky a hyperbolizované výrazy. Mezi manžely přitom neexistuje ani náznak intimity. Jen nucená performance pro všudypřítomné objektivy. Filmařský štáb evidentně nikdy nevěděl, co smí, a co nikoli. Melania Trump kameramanovi v jednom záběru pokyne rukou, že ji může následovat.
Neschopnost mluvit upřímně se vyjeví při jedné z mnoha jízd autem, kdy protagonistka říká, že jejím nejoblíbenějším zpěvákem je Michael Jackson, přičemž si při dotazu na oblíbené sklady vzpomene na Billie Jean. Posléze si píseň na vyzvání rádoby zpívá, ani tento moment nenabízí špetku autenticity. Sledujeme obraz rodiny, jejíž členové zapomněli, kým vlastně jsou. Jsou vězni vlastních PR verzí, jiné už pravděpodobně neznají. Film tuto skutečnost pochopitelně nereflektuje, nevědomky ji nicméně obnažuje. Záběry, v nichž protagonistka dokumentu sedí u pracovního stolu, na kterém je nedbale položená knižní autobiografie s názvem Melania, jsou vlastně teskné.
Odpolitizovaný lifestyle
I když to samozřejmě nemusí být pravda, Melania Trump z dokumentu vychází jako „trophy wife“ bez vlastní identity a dokonale potvrzuje šovinistický stereotyp „hloupých missek“, jakkoli se zoufale snaží o opak. Zkrátka, pokud nemáš žádné výsledky a lidé tě neberou vážně, nech o sobě natočit film, kde všem svou důležitost náležitě vysvětlíš.
Snímek samozřejmě cílí na Trumpovu voličskou základnu. Nic jiného než reklamním letákem pro souputníky tenhle filmový produkt není – zatímco ostatní se u něj budou nudit, v tom lepším případě z něj budou mít škodolibou srandu. Na sítích sice létaly memy o tom, jak si vstupenky kupují jen jednotky lidí, to ale platí jen pro evropský trh. V USA snímek utržil za první týden osm milionů dolarů, což je velmi slušný výkon, pokud bereme v potaz, že dokumenty obecně k navštěvovaným titulům nepatří.
Film každopádně nemůže překvapit vůbec nikoho. Možná jen onou oblbující setrvačností a bizarní snahou o odpolitizovanou lifestylovou podívanou. Nejzajímavější jsou tak na dokumentu internetové diskuse a především kauza na databázovém webu Rotten Tomatoes. Ten má dva procentuální ukazatele – jeden od kritiků, druhý od diváků. Zatímco v prvním je hodnotící průměr 10 %, diváci si díla cení na 99 %. U drtivé většiny účtů však jde o první hodnocený film. Buď jde o boty, nebo konkrétní diváky zaujal natolik, že si zkrátka museli založit na databázi účet a přidělit snímku pět hvězd s bizarními komentáři. Tak nebo tak, jde o výmluvnou ukázku prohlubujícího se příkopu mezi zastánci kritické reflexe a fungováním mediálního světa. Existence dokumentu a diskuse kolem něj jen podtrhují všeobjímající trumpovskou reality show, která ale realitu popírá.
Autor je filmový publicista, tvůrce podcastu Kulešof.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás