Debaty o tzv. palestinsko-izraelském konfliktu se téměř vždy vracejí k roku 1948. K válce, vyhlášení státu Izrael a vyhnání statisíců Palestinců z jejich domovů. Jenže mnoho z toho, co dnes v Izraeli a na okupovaných palestinských územích určuje každodenní život, vzniklo ještě dříve. V době britské mandátní správy, která si kvůli předem vytvořené optice, jíž pohlížela na „necivilizované“ arabské obyvatelstvo, a později i v reakci na jeho otevřený odpor postupně vybudovala celou škálu mimořádných opatření a proměnila je ve standardní způsob vlády.
Kolektivní tresty, administrativní internace bez standardního soudního řízení, cenzura tisku, rozsáhlé domovní prohlídky či nucené demolice domů se staly rutinním postupem – administrativně snadným a opakovatelným. Izraelský bezpečnostní režim na okupovaných územích dodnes stojí na stejných právních a administrativních nástrojích, které se zavedly v koloniálním kontextu – a byly určeny k řízení „neposlušného obyvatelstva“.
Opakované zamítání petic, zdlouhavá řízení a ignorování kolektivních žádostí ovšem postupně oslabovaly víru v právo jako nástroj nápravy. Právě z této zkušenosti vyrůstala politická radikalizace.
Mandátní správa byla politickým rámcem, v němž se rozvíjely sionistické instituce, jejich administrativa i bezpečnostní složky. V meziválečné Palestině se tak vytvářel dvojí svět. Na jedné straně populace spravovaná skrze „výjimku“: podezření, kolektivní odpovědnost a trest. Na druhé straně úspěšný sionistický projekt budující základy „židovského státu“.
Přitom všem je nicméně důležité nevnímat arabskou společnost jako pasivního aktéra a pouhou oběť. Palestinští Arabové proti mandátní správě bojovali různými prostředky, legálními i násilnými a přes to, že boj nevedl přímo k vytčeným cílům, byly jeho důsledky důležité pro formování kolektivního vědomí i politických institucí.
Civilizovaní a ti druzí
Ve dvacátých letech 20. století uplatňovala britská mandátní správa v Palestině koloniální přístup silně ovlivněný dobovým orientalismem. Místní arabské obyvatelstvo bylo považováno za „orientální národ“ se sklonem k iracionalitě, neschopný samosprávy a celkově zaostalý. Tyto představy formovaly oficiální rétoriku i politiku Britů a umožnily líčit jejich nadvládu jako civilizační misi. Britští představitelé se stavěli do role trpělivých patronů, kteří musí vládnout pevnou rukou, neboť věří, že místní obyvatelé rozumějí jen síle. Takové předsudečné vidění světa připravilo půdu pro ospravedlnění represivních zásahů a omezování práv palestinských Arabů ještě před tím, než vůbec došlo k větším projevům jejich odporu.
Naopak sionismus byl vnímán jako pokrokový „západní“ projekt, který přinese rozkvět celé zemi. Britskýministr zahraničí Arthur Balfour již v roce 1919 v soukromém memorandu naznačil, že sionistické aspirace mají „daleko větší význam než přání a předsudky přibližně sedmi set tisíc Arabů, kteří nyní obývají onu prastarou zemi“. Jinými slovy otevřeně deklaroval, že britská politika v Palestině nebude brát ohled na vůli místního většinového obyvatelstva, protože ho považuje za méněcenný. Podobně se vyjádřil i Winston Churchill, tehdejší ministr kolonií. V srpnu 1921 připustil, že Británie v zájmu prosazení sionistické politiky úmyslně odpírá palestinským Arabům jakékoli volené zastupitelské instituce. Tentýž muž na konci třicátých let pronesl, že se jim, tak jako dříve „rudým Indiánům“ aj., neděje křivda tím, že na jejich místo nastoupila silnější rasa – rasa vyšší úrovně. Jednoduše řečeno, demokratické prvky vlády nebyly zavedeny právě proto, že by daly hlas arabské většině, což koloniální úřady pokládaly za překážku svých plánů.
Tato východiska Britům posloužila i v odůvodnění výjimečných bezpečnostních opatření a tvrdé represe. Úřady představovaly svá opatření jako nezbytná k udržení pořádku mezi „neukázněným“ obyvatelstvem. V praxi to znamenalo, že tam, kde došlo k protestům či nepokojům, britská správa reagovala vyhlášením výjimečného stavu, plošnými raziemi nebo kolektivními sankcemi proti celým vesnicím a komunitám. Mimořádné prostředky – například kolektivní pokuty, nucené ubytování oddílů v „neklidných“ obcích či ničení majetku jako odplata za projevy arabského odporu – byly ospravedlňovány i tím, že odpovídají lokálním zvyklostem a jsou nutné kvůli zpátečnické mentalitě místních.
Vznikl začarovaný kruh. Koloniální moc reagovala na politickou mobilizaci represí, represím přisoudila kulturní vysvětlení a násilí, které tím vyvolala, pak použila jako důkaz vlastní nezbytnosti.
Vyvlastnění
Již osmanský pozemkový zákon z roku 1858, součást rozsáhlých správních a daňových reforem mířících na větší efektivitu státu, položil základní předpoklad hluboké proměny sociálních a ekonomických vztahů. Vlastnictví půdy bylo nově definováno zápisem v registru, nikoli užíváním, a půda se tak mohla stát předmětem investic, spekulací a převodů.
Britská mandátní správa tento rámec nejen převzala, ale dále systematizovala. Budování centrálního katastru, standardizace vlastnických titulů a důraz na právní formu převodu zvýhodňovaly ty, kdo měli přístup ke kapitálu, právníkům a administrativě. Arabští rolníci, kteří půdu po generace obdělávali, se ocitali v bezmocném postavení. Jejich nároky se opíraly o zvyk a místní paměť, nikoli o listinné důkazy.
Vyvlastnění neprobíhalo s pomocí fyzického násilí, ale prostřednictvím administrativního procesu, jehož důsledkem byl přesun půdy od drobných hospodářů k městským elitám, investičním společnostem a sionistickým fondům. Tento proces měl zásadní dopad na strukturu arabské společnosti. Ztráta půdy neznamenala pouze ekonomický propad, ale i rozpad sociálních vazeb, na nichž venkovské komunity stály.
Arabská ekonomika vstupovala do mandátní éry se slabými finančními institucemi a minimálním přístupem k úvěrům. Pro standardní rozvoj kapitalismu chyběly banky schopné dlouhodobého investičního financování, družstevní struktury byly roztříštěné a většina hospodářství fungovala na úrovni samozásobení či krátkodobého trhu.
Právě v tomto bodě se začal rýsovat rozdíl mezi arabským a židovským – sionistickým hospodářským sektorem. Sionistické osídlení bylo doprovázeno promyšleným projektem ekonomické a institucionální výstavby. Organizace jako Židovský národní fond a Keren ha-Jesod umožňovaly centralizovaný nákup půdy, její kolektivní správu a dlouhodobé plánování jejího využití. Kapitál přicházel ze zahraničí a nebyl závislý na místních tržních cyklech, což sionistickému osidlování poskytovalo stabilitu, jakou arabská společnost postrádala.
Vznik duální ekonomiky
Klíčovou roli v postupném oddělení arabské a židovské ekonomiky sehrála organizace práce. Koncept „židovské práce“ (avoda ivrit) vycházel z přesvědčení, že národní obroda Židů v Palestině musí stát na vlastní manuální práci, nikoli na zaměstnávání levné arabské pracovní síly. Práce nebyla chápána pouze jako ekonomická aktivita, ale jako morální a politická hodnota. Měla vytvářet „nového Žida“, zakořeněného v půdě, silného, soběstačného a nezávislého pionýra budování židovského státu.
Sionistické organizace a osadnická družstva postupně upouštěly od najímání arabských dělníků a nahrazovaly je židovskými pracovníky, často i za cenu vyšších nákladů. Histadrut, založený roku 1920, tento model nejen hájil, ale aktivně prosazoval. Šlo o odborovou centrálu, zaměstnavatele, poskytovatele sociálního zabezpečení a také, jak ještě uvidíme, nástroj disciplinace dělnické třídy v zájmu budování národního státu. „Židovská práce“ tak spojovala národně emancipační ideál s mechanismem ekonomického vyloučení (Arabů) a stala se jedním z pilířů ekonomiky vymezené etnickými hranicemi.
Výsledkem nebyly dvě oddělené ekonomiky, ale ekonomika tzv. duální, propojená tokem práce, zboží a kapitálu, avšak rozdílně a nerovnoměrně strukturovaná. Židovský sektor byl kapitálově silnější (podporovaný evropskými a americkými donory a investory) a technologicky vyspělejší. Arabský oproti tomu zůstával fragmentovaný, nízce kapitalizovaný a vystavený důsledkům vyvlastnění bez možnosti efektivní kolektivní obrany. Právě tato nerovnost – nikoli kulturní rozdíl či sionisty a Brity vnímaná zaostalost Arabů – vytvořila materiální základ pozdějších konfliktů a politické mobilizace.
Související článek:
Na počátku třicátých let se tak Palestina ocitla v situaci, kdy se ekonomické proměny – zavádění mechanizované výroby, rozšiřování přístavů, vznik železnic – staly zároveň prostředkem sociální i etnické diferenciace. Britská správa vystupovala navenek neutrálně, ale fakticky legitimizovala nerovnost. Židovské odbory uznávala jako legitimní partnery, zatímco arabské dělnictvo jako bezpečnostní problém. Britové i Židovská agentura, tedy ústřední politická organizace sionistického hnutí (založena roku 1929), prohlašovali, že rozvoj hospodářství přinese prospěch všem obyvatelům. Postup sionistů ovšem vedl k postupnému a systematickému vytlačování Arabů z nově zakládaných kolonií a podniků a ti, kteří pracovali na britských infrastrukturních projektech, se ocitali ve stále nejistější pozici.
(Ne)organizované násilí
Právě v tomto kontextu je třeba číst i násilné nepokoje dvacátých let. Davové útoky na židovské civilisty vycházely z prostředí, v němž pro velkou část palestinského obyvatelstva právní a institucionální kanály selhávaly a kde se hromadila sociální frustrace. Napětí, které provázelo hospodářské a politické změny, se snadno přelévalo do otevřeného násilí. Nepokoje v Jeruzalémě roku 1920, v Jaffě 1921 a zejména masakry v Hebronu a Safedu v roce 1929 patří k nejtragičtějším epizodám tohoto období.
Náboženské symboly a fámy působily mezi arabským obyvatelstvem jako bezprostřední spouštěče výtržností. Pocit zcizení „svatých míst“, tak jak tomu bylo v případě Zdi nářků v roce 1929 v Jeruzalémě, byl živen nacionalistickými demonstracemi radikální části sionistického hnutí v jejich bezprostředním okolí a záměrnými provokacemi. Z Jeruzaléma se zprávy šířily rychle do celé Palestiny. Hněv Arabů nakonec vyústil v pogromy, které stály životy především židovské starousedlíky, kteří s jejich rozpoutáním neměli nic společného.
Prosionistický tisk psal o rasově podmíněném násilí a náboženským fanatismem zmanipulovaných davech. Skutečnou příčinou hněvu byly rostoucí obavy arabského obyvatelstva z rychlé židovské imigrace, ztráty půdy a vnímání britské správy jako aktéra, který systematicky zvýhodňuje sionistický projekt.
Mandátní správa na násilnosti reagovala represí. Vyhlašovala výjimečný stav, nasazovala armádu a uplatňovala kolektivní tresty. Sionistické organizace posílily vlastní obranné složky. Právě zkušenosti z let 1920–1921 a 1929 vedly k založení a rozvoji pololegální milice (Hagany) a později ke vzniku dalších radikálních ozbrojených skupin.
Ve třicátých letech se povaha arabského odporu výrazně proměnila. Zatímco násilí dvacátých let mělo chaotický charakter a zasáhlo především židovské starousedlíky, během následujících let došlo ke změně cílů. Hlavním protivníkem se stala britská koloniální správa a sionismus jako politický projekt. Útoky směřovaly proti britským úřadům, infrastruktuře, policejním složkám a novým židovským osadám, nikoli proti tradičním náboženským komunitám. Arabská veřejnost se z předchozích zkušeností poučila. Pogromistické násilí bylo vnímáno jako politicky kontraproduktivní a nahrazeno organizovaným, protikoloniálním odporem.
Arabská politická veřejnost
Zkušenost vyvlastnění, administrativního dohledu a selektivního uplatňování práva nevedla arabskou společnost pouze k pasivitě či k jednorázovým výbuchům násilí. Ve dvacátých letech se právo a administrativa staly klíčovým polem, na němž se začala formovat arabská politická veřejnost.
Palestinskou arabskou politiku v prvních mandátních letech výrazně ovládaly městské rodiny notáblů a jejich frakce, jejichž rivality a klientské sítě se přenášely do nově vznikajících „politických stran“ (spíše klubů notáblů), výborů a dalších organizací. Současně však začínaly vstupovat na scénu nové vrstvy – učitelé, právníci, novináři, úředníci a studenti –, které si nárokovaly podíl na veřejném životě. V praxi to znamenalo napětí mezi staršími elitami, které často sázely na vyjednávání s mandátní správou, a těmi, kdo chtěli mobilizovat širší společnost a kladli důraz na veřejné kampaně.
Vyvlastnění a proletarizace prohlubovaly rozpory uvnitř arabské společnosti. Mezi venkovem a městy, mezi bezzemky a velkostatkáři, mezi těmi, kdo z převodů půdy profitovali, a těmi, kdo ztráceli živobytí. Kritika koloniální správy se tak často prolínala s kritikou místních elit, které byly vnímány jako kompromitované spoluprací s mandátními úřady nebo neschopné účinné obrany kolektivních zájmů.
Arabští rolníci, městští intelektuálové i nově vznikající vrstvy profesionálů začali systematicky využívat nástroje, které jim koloniální stát poskytoval: petice, odvolání, právní memoranda a tisk. Osvojili si procedury a slovník mandátní správy, jako byla čísla parcel, typy držby, datace zápisů, předepsané formuláře, odvolací lhůty a používali je k hájení vlastních nároků. Odvolávali se na paragrafy, přikládali listiny, vyčíslovali škody, žádali přezkum rozhodnutí pozemkových soudů.
Zvláště významné byly petice, které spojovaly desítky či stovky jednotlivých případů. Tyto dokumenty nesloužily pouze jako právní podání, ale i jako politická prohlášení. Dokazovaly kontinuitu arabské přítomnosti, vztah k půdě a legitimitu nároku na ochranu jejího vlastnictví. Právní spory se díky nim stávaly veřejnou událostí, sledovanou tiskem a diskutovanou v městských kavárnách, školách i mešitách.
Arabský tisk sehrál v tomto procesu zásadní roli. Noviny systematicky zveřejňovaly rozhodnutí pozemkových soudů, jména vystěhovaných rodin, mapy pozemků i citace z úředních dokumentů. To umožňovalo propojit lokální zkušenosti do širšího obrazu koloniální nespravedlnosti. Právo se měnilo v jazyk politické artikulace. V legální prostředek protestu, jímž bylo možné pojmenovat strukturální nerovnost bez přímého zpochybnění britské mandátní autority.
S každým dalším sporem o půdu, daně či vystěhování rostla role lidí, kteří uměli pracovat s úředním jazykem, číst rozhodnutí a překlápět je do veřejné argumentace. Nešlo o čistý zlom, o převzetí štafety mezi starou a novou generací arabských elit. Spíše o postupné rozšiřování politického pole. Od úzkého okruhu městských rodin k širšímu okruhu vzdělaných prostředníků, kteří propojovali venkovské komunity, městský tisk a správní instituce. V těchto souvislostech se formovalo palestinské národní vědomí zakotvené v místní zkušenosti nerovnosti a každodenního střetu s koloniální mocí, nikoli pouze v abstraktnějším rámci panarabského nacionalismu.
Opakované zamítání petic, zdlouhavá řízení a ignorování kolektivních žádostí ovšem postupně oslabovaly víru v právo jako nástroj nápravy. Právě z této zkušenosti vyrůstala politická radikalizace. Když se ukázalo, že právní argument nestačí, začala se tato veřejnost přesouvat od petic a memorand k organizování masových protestů, stávek, a nakonec i otevřeného povstání.
Třídní versus národní
I ve dvacátých a třicátých letech docházelo v Palestině k situacím, kdy třídní zájmy dokázaly překročit etnické hranice. V přístavech Jaffy a Haify došlo v letech 1930 a 1935 k smíšeným stávkám, v nichž arabští i židovští dělníci společně požadovali zvýšení mezd a zlepšení pracovních podmínek. V Jaffě se roku 1930 jednalo o dělníky nakládající citrusy, kteří vystoupili proti zprostředkovatelům práce a nízkým platům. V Haifě roku 1935 stávkovali zaměstnanci železnice, přístavů a skladišť. Tyto epizody ukazovaly, že zkušenost vykořisťování může vytvářet společnou řeč.
Jakmile se ovšem smíšené stávky dostaly do pozornosti sionistických institucí, zejména Histadrutu, začaly být považovány za politicky podezřelé. Odborová centrála, nehledě na kolektivní zájmy dělníků, kladla důraz na národní disciplínu a vyzývala židovské dělníky, aby spolupráci s arabskými kolegy ukončili. Mandátní správa stávky chápala především jako ohrožení pořádku a provozu klíčových odvětví, zejména přístavů a železnice. Britské úřady zasahovaly policejně a usilovaly o rychlé obnovení práce, aniž by se zabývaly samotnými požadavky dělníků.
Později, během všeobecné arabské stávky v roce 1936, se rozpory mezi třídními a národními zájmy dělnictva projevily naplno. Histadrut zorganizoval tzv. národní pracovní služby, které nahrazovaly stávkující arabské dělníky. Tím se i omezené formy třídní solidarity rozpadly. Židovští dělníci byli zapojeni do pracovního režimu, který byl chápán jako součást budování „židovského státu“ a zároveň odpovídal potřebám mandátní správy. Tento model spolupráce umožňoval udržet chod klíčových provozů i v dobách vrcholícího napětí a dotvářel společné zájmy koloniální správy a sionistického hnutí. Jakmile byla práce v přístavech a na železnici obnovena bez účasti arabských dělníků, vyřešila britská správa jejich další protesty policejními a vojenskými prostředky jako otázku pořádku a bezpečnosti.
Arabské politické elity stávku podporovaly jako nástroj tlaku na britskou správu, zároveň však usilovaly o její zastřešení a kontrolu. Ve chvíli, kdy se hnutí rozrostlo a začalo nabývat masového charakteru, sehrály klíčovou roli při jeho ukončení – pod tlakem arabských vládců okolních zemí a výměnou za britský příslib vyšetření situace.
Zkušenost stávky a jejího potlačení pro mnoho arabských dělníků představovala jeden z prvních masových střetů s koloniální mocí jako bezprostřední realitou, nikoli jen politickým rámcem zprostředkovaným elitami. Právě solidarita – a následná represe i stávkokazectví ze strany sionistů – napomohly vnímat sociální konflikt v kategoriích národa a formovat národní hnutí zdola.
Velké arabské povstání
Rozpory mezi právními, politickými a sociálními aspekty postavení arabského obyvatelstva vyvrcholily během tzv. Velkého arabského povstání (1936–39), kdy se lokální nespokojenosti spojily v široký proud odporu. V jeho pozadí stáli drobní rolníci, přístavní dělníci, železničáři – lidé, jejichž životní jistoty zničila kombinace kolonialismu, kapitalismu a „etnické ekonomiky“. Když petice a lokální protesty nepřinesly změnu, nespokojenost se přelila do celoplošného povstání.
Již v roce 1933 došlo k velkým arabským demonstracím. Nenásilné pochody na správní úřady byly tvrdě rozehnány britskou policií. Na některých místech došlo i ke střelbě a obětem na životech. Tato zkušenost, spolu s rozvojem politických sítí (výborů), vytvořila přímou kontinuitu k organizovanému povstání v roce 1936, jež spojilo ekonomické, národní i antikoloniální motivace.
Velké arabské povstání bylo největší masovou mobilizací v dějinách mandátní Palestiny a první dlouhodobou ozbrojenou vzpourou palestinských Arabů po více než sto letech. Začalo v Nábulusu a Jaffě jako všeobecná stávka proti britské správě a rostoucí židovské imigraci. Z původního ekonomického protestu se brzy stala ozbrojená vzpoura. To, co se ve dvacátých letech utvářelo jako veřejná obrana zájmů skrze právo a petice, se během povstání proměnilo v organizovanou politickou praxi.
Arabské výbory koordinovaly stávky a zásobování, staraly se o chudé a přebíraly vedení každodenního chodu komunit. Arabský vyšší výbor, který vznikl spojením nejvýznamnějších muslimských i křesťanských politických organizací, deklaroval jasné cíle: zastavení židovské imigrace, zákaz převodů půdy a vytvoření národní vlády. V letech 1937–1939 se boj přesunul na venkov, kde místní oddíly a národní výbory převzaly správu mnoha oblastí. Zároveň se ale odpor obracel i „dovnitř“. Proti arabským spolupracovníkům s Brity a elitám, které ztratily důvěru venkova.
Britové proti povstalcům nasadili více než dvacet tisíc vojáků, včetně leteckých jednotek. Během povstání také vyzbrojili židovské pomocné sbory Notrim, jejichž počet do konce roku 1939 činil více než deset tisíc mužů. Podle britských i palestinských zdrojů bylo během povstání zabito přes 5 000 Arabů, více než 260 Britů a zhruba 300 Židů. Židovské oběti povstání nebyly ze starousedlé komunity, ale z nových sionistických osad. Revizionistická organizace Irgun odpovídala odvetnými atentáty, často namířenými proti arabskému civilnímu obyvatelstvu na tržištích, v autobusech či kavárnách.
Stabilizace koloniální moci
Text mandátu Společnosti národů svěřující Palestinu do britských rukou, deklaroval vznik „židovské národní domoviny“ a zároveň ochranu práv „ostatních obyvatel“. V praxi bylo sionistické hnutí, resp. Židovská agentura oficiálním a preferovaným partnerem mandátní správy a arabské obyvatelstvo bylo jako celek vnímáno především jako objekt správy.
Nerovnost mezi právním a politickým postavením palestinských Arabů a Židů si uvědomovala i britská vládní, tzv. Peelova komise složená z konzervativních politiků a expertů, kteří hodnotili důvody Velkého arabského povstání. Sionismus v závěrečné zprávě obdivovali jako zdařilý (civilizační) projekt, ale zároveň upozorňovali na to, jaké důsledky má odlišný přístup mandátní správy k arabskému a židovskému obyvatelstvu a navrhli – historicky poprvé – rozdělit území na dva suverénní státy. Z tehdejšího pohledu revoluční řešení dosud britská správa odmítala, často s odkazem na to, že si palestinští Arabové nemohou či neumí sami vládnout.
Zvyšující se napětí v Evropě a hrozba války vedly Londýn k větší opatrnosti vůči arabskému světu. Arabské země – především Egypt, Irák a Saúdská Arábie – začaly být pro Británii klíčové vojensky a kvůli dovozu ropy. Během Velkého arabského povstání se navíc ukázalo, že potlačovat masový odpor v Palestině je nákladné, vyčerpávající a problematické i vzhledem k veřejnému mínění v samotné Británii. V neposlední řadě hrály roli obavy z toho, že pokračující nespokojenost Arabů s britskou politikou by mohla ohrozit postavení impéria v celém regionu, zvláště pokud by nacistické Německo nebo fašistická Itálie nabídly alternativní podporu arabskému nacionalismu.
Britská vláda se nakonec rozhodla reagovat tzv. Bílou knihou (1939). Dokument stanovil strop 75 000 židovských imigrantů na pět let, omezil převody půdy z arabských do židovských rukou a sliboval vznik nezávislého státu, v němž by Arabové tvořili většinu a podle tohoto klíče by také ovládali samosprávné instituce. Po letech bezvýchodných jednání a násilí mohl být dokument chápán jako uznání arabských požadavků a symbolické vítězství vzpoury.
Nicméně Bílá kniha představovala v prvé řadě pokus o stabilizaci moci, nikoli o spravedlnost. Režim mandátní správy zůstal nedotčen. Sionistické instituce, bez ohledu na omezení přistěhovalectví, dále přebíraly správní, bezpečnostní i hospodářské funkce. Naopak vůdci arabského povstání byli ve vyhnanství a represivní rámec výjimečného stavu přetrval. Arabové vstoupili do čtyřicátých let jako společnost bez práv a politické moci, byť se zkušeností organizace a protikoloniálního odporu, který pomáhal formovat specifické palestinské národní vědomí.
Porážka arabského povstání a exil jeho vedení, včetně slepé kolaborační epizody dřívějšího jeruzalémského velkého muftího Hadždž Amína al-Husajního s nacistickým Německem, uzavřely kapitolu protibritského odporu. Po Nakbě a vzniku Izraele ovšem nepřebíral nový stát jen území, ale i způsoby, jimiž mandátní správa ovládala jeho populaci. Nástroje správy utvářené v koloniálních souvislostech –výjimečný stav, kolektivní odpovědnost či administrativní zásahy – se bez velkého přerušení přenesly do nového kontextu. A fungují, byť v technologicky dokonalejší a děsivě efektivní podobě, dodnes.
Autor je historik, sociální pracovník a člen iniciativy Židovský hlas solidarity.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás