Průmyslová revoluce, která začala nejdříve v Británii, odstartovala století nevídaného ekonomického a technologického růstu. Zatímco se průmyslníci v Británii, Americe a Německu stávali astronomicky bohatými, dělnictvo, na jehož levné práci jejich prosperita stála, se potýkalo s otřesnými životními a pracovními podmínkami. Pod tlakem veřejnosti, která se stále více zabývala situací pracujících, a zejména dětí, začal stát zavádět opatření k postupnému zlepšení situace pracujících. Dělníci na Britských ostrovech věřili v řešení své situace buď organizováním v odborech, nebo prostřednictvím politické reprezentace. V kontinentální Evropě, kde se industrializace objevila se zpožděním, se dělnictvo radikalizovalo pod vlivem socialistických myšlenek a požadovalo změnu celého systému. Jak vypadaly životní a pracovní podmínky dělníků v 19. století? Proč Británie neřešila situaci dělnictva dříve a co donutilo stát více zasahovat do sociální otázky? Jak se lišila situace v Británii a zbytku Evropy? Na tyto a další otázky jsem se zeptal Jakuba Rašky z Historického ústavu Akademie věd ČR.
Jaké sociální a hospodářské otázky řešila Británie v 19. století? Jak vypadaly životní a pracovní podmínky dělníků?
Velká Británie řešila podobné problémy jako většina států, které procházely industrializací během 19. století na evropském kontinentu. Průmyslová revoluce, jež se poprvé objevila v Anglii, stála na počátku evropské prosperity, její základ ale tkvěl v levné, a přitom nebezpečné práci a spočíval na životech neznajících nic než dřinu a nouzi.
Dětství bez práce se stalo společenskou normou až v meziválečném období.
Města jako Leeds, Birmingham, nebo Manchester čelila od konce 18. století masovému přílivu nových obyvatel, pro něž nebyla připravena žádná infrastruktura, jelikož celý proces probíhal živelně. Neexistovala žádná pravidla ve vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, dělníci pracovali za mizivou mzdu i 15 hodin denně, včetně dětí. Regule o bezpečnosti práce také neexistovaly. Úrazy a smrt na pracovišti patřily ke každodenní zkušenosti.
Další věcí pak bylo dělnické bydlení, které se nedalo nazývat domovem, pokud tedy definujeme domov jako místo, kde se cítíme bezpečně. V podstatě se jednalo o malé špinavé místnosti na přespávání. V těchto otřesných podmínkách se pak snadno objevovaly patologické sociální jevy jako kriminalita, alkoholismus, prostituce nebo domácí a pouliční násilí.
Co bylo v Británii specifického oproti situaci v kontinentální Evropě?
Británie měla řadu specifik především na začátku celého procesu změny. Zažívala první vlnu industrializace v době, kdy zde již byly v podstatě rozpuštěné staré feudálně-cechovní vazby v ekonomice. Zároveň disponovala omezeným parlamentem. Také je třeba podotknout, že sociální problémy spojené s přechodem z agrárně-venkovské na průmyslovo-městskou společnost zažívala jako vůbec první stát na světě. Zatímco v roce 1750 žilo v Británii na venkově zhruba 85 % obyvatel, v roce 1914 to bylo přesně naopak. Británie tímto procesem procházela už od konce 18. století, kdy neexistovaly žádné regule ani náznaky plánu, jak řešit problémy rychlé sociální změny. Staré chudinské zákony nedokázaly situaci efektivně řešit. Práce sice byla formálně svobodná, ale život pracujících byl k nevydržení. Není divu, že tito lidé umírali často už ve čtyřiceti letech na podvýživu a různé nemoci.
Čím si to vysvětluješ, že trvalo tak dlouho, než Británie zavedla zákony, které by dokázaly čelit této situaci?
V Británii se jako vůbec v prvním státě prosadil klasický liberalismus v politickém i ekonomickém životě. Podle klasického liberalismu je pracovní kontrakt svobodným rozhodnutím dvou svobodných individuí a stát ho nemá jakkoliv regulovat, jelikož by se jednalo o omezování nejen spravedlivé soutěže, ale i osobní svobody. Tato ideologická soustava byla reakcí na několikasetletou evropskou zkušenost s omezováním osobní svobody v dobách feudalismu a absolutismu. Tváří v tvář industrializaci, formování nové politicko-ekonomické elity a pasivitě veřejných institucí ale také legitimizovala neomezené vykořisťování dělníků a krajiny.
Proč vlastně do podobného zaměstnaneckého vztahu lidi vstupovali? Co je k tomu tlačilo? Na venkově už nebyla práce a museli hledat nové zdroje příjmů, které se objevovaly právě ve městech?
Důvodů bylo více. V důsledku procesu tzv. ohrazování, tedy privatizace obecní půdy probíhající od raného novověku až do 19. století, nastal v Anglii úbytek možností obživy na venkově, jelikož bezzemci ztratili přístup k půdě, která dříve sloužila všem. Noví majitelé půdy také neustále zlepšovali zemědělskou techniku, takže v agrárním sektoru nebylo potřeba tolik lidské síly jako dříve.
Britská a evropská populace kvůli zlepšení zdravotní péče rovněž začala poprvé v dějinách stabilně růst a struktura rozptýlených venkovských sídel již pro ni nebyla vyhovující. Nové možnosti obživy v manufakturách, továrnách nebo dolech přišly ve správný čas a vyřešily problém přeplněného venkova dobrovolným přesunem nezaopatřeného obyvatelstva do rodících se průmyslových center. Industrializace nevytvořila chudobu, rozhodně ji ale centralizovala a zviditelnila.
V průběhu 19. století se začíná v Británii stále více debatovat o rostoucí chudobě ve městech. Objevují se různé analýzy, které přinášejí pohled na život ve městech a odhalují šokující vysokou míru chudoby, což bylo pro řadu lidí nepochopitelné vzhledem k ekonomickému boomu země. Jak na to reagovaly veřejné orgány?
Musíme si uvědomit, jak vlastně vypadal koncept sociální péče té doby. Před průmyslovou revolucí v Británii také existovalo chudinské zákonodárství. Na přelomu 16. a 17. století v období vlády Alžběty I. vznikly tzv. chudinské zákony (Old Poor Law), kdy se povinnost pečovat o nezaopatřené osoby přenášela na venkovské fary. Tento zákon rozlišoval mezi sociální pomocí pro práce schopné a práce neschopné osoby. V prvním případě byla pomoc spojena s určitou mírou represe a ostrakizace. Pokud si práceschopný člověk nedovedl obstarat pomoc sám a uživit se, nebyl považován za plnohodnotného člena společnosti. Tímto způsobem de facto fungovalo sociální zákonodárství v předmoderní době. Jenomže v souvislosti s průmyslovou revolucí a procesem industrializace dochází k tomu, že se chudoba dotýká desítek tisíců lidí, kteří pracují v továrnách i patnáct hodin denně a stejně se nedokážou uživit. Novou situaci masové pracující chudoby starý sociální systém nebyl schopný řešit.
Paradoxně první, co v této situaci udělal stát, bylo to, že omezil jakékoliv možnosti dělníků s tím něco dělat. V roce 1799 zakázal odbory přijetím tzv. Combination Acts. V roce 1834 následovalo přijetí nových chudinských zákonů, tzv. New Poor Laws, které zakládají donucovací pracovny. Tento zákon je ovlivněný dobovým liberálním názorem, že ten, kdo je chudý a nedokáže si pomoct sám, je líný a je třeba jej motivovat k tomu, aby si našel práci. V donucovacích pracovnách se začaly shromažďovat osoby, které pobíraly sociální pomoc. Způsob práce v těchto institucích byl nastaven tak, aby podmínky výkonu práce a odměna za ni byly horší než jinde, což mělo motivovat lidi, aby si hledali práci sami. Dělnické rodiny raději žily pod existenčním minimem, než aby se staly klienty drakonického sociálního systému. Osvícenský optimismus a víra v neregulovanou hospodářskou soutěž vedoucí ke společenské harmonii, jak v ni věřil Adam Smith, vystřídala sociální skepse Thomase Malthuse a Jeremyho Benthama, podle které je nejspolehlivějším lékem na chudobu a její šíření tvrdá perzekuce chudých. Oba tyto přístupy se promítají i do současnosti.
Chudoba se také stále více popisovala v literatuře. Co nejvíce ovlivnilo debatu v Británii, když se téma chudoby začalo více řešit? A kdy stát začal vstupovat do vztahu mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem?
Ano, o chudobě se stále více psalo v beletrii i poezii. Právě díky románům od Charlese Dickense a dalších se začíná o odvrácené straně pokroku více mluvit. Pro tyto knihy je taky typická jistá sentimentalita – nuzný chlapec se ze své situace vymaní zásahem dobrosrdečného příslušníka vyšších vrstev nebo láska mezi mladým gentlemanem a dělnicí překoná třídní rozdíly i nevraživost. Vedle sentimentálních tónů se v těchto dílech objevovalo ale i volání po reformách, které ulehčí život dělnictvu. Zejména dětská práce a chudoba stále více trápily vyšší vrstvy britské společnosti. Díky literatuře a časopiseckým analýzám se dozvěděly o úmrtnosti dělnických kojenců, nemocných dětech, vysoké míře negramotnosti dospívajících, tuberkulóze a tvrdé práci malých dětí v továrnách.
První sociální zákony nejen v Anglii, ale vlastně všude v Evropě tudíž byly zaměřeny na ochranu pracujících dětí. V roce 1833 byly přijaty Factory Acts, které zakazovaly dětskou práci do devíti let a ostatním omezovaly pracovní dobu dětí na 9 hodin denně, což nám v dnešní době přijde pořád naprosto šílené. Zároveň je ale třeba dodat, že dětství bez práce se stalo společenskou normou až v meziválečném období. Další věcí bylo zavedení dohledu nad dodržováním alespoň minimálních hygienických a bezpečnostních podmínek v závodech.
Kdy dochází k tomu, že se dělnictvo začíná víc organizovat, a proč se v Británii dělnická vrstva neradikalizuje tak, jak to známe z kontinentální Evropy?
K organizovanosti a politizaci dělnictva v Británii dochází od konce 18. století, tedy ještě předtím, než nastoupí moderní politické ideologie, které reagují na situaci a požadavky dělníků. Kdežto ve střední Evropě dochází k aktivizaci dělnictva až v době, kdy už je socialistické myšlení víceméně etablované. To je podstatný rozdíl.
Druhým důvodem, proč v Británii nebylo dělnické hnutí nikdy revolučně ani sociálně demokraticky naladěné byl tradiční ostrovní reformismus, ze kterého se také vyvinul reformní socialismus „shora“. V rámci této představy měly střední vrstvy postupně ovlivnit fungování státu tak, aby se zlepšovaly podmínky dělnické třídy. Především tu nebyl žádný prostor pro revoluci a třídní boj. Můžeme zmínit například fabiánský socialismus, který představovali manželé Beatrice a Sidney Webbovi nebo spisovatel G. B. Shaw. Posledním důvodem umírněnosti ostrovního dělnictva bylo to, že bylo dříve integrováno do politického systému než v kontinentální Evropě, a tak – na rozdíl od dělnictva v Německu nebo Rakousko – nevstoupilo na politické kolbiště až ve chvíli, kdy mělo propracovanou alternativní vizi společnosti.
V první polovině 19. století ještě neexistovala žádná socialistická ideologie či hnutí. Kdo vlastně hájil zájmy dělnictva na politické úrovni?
Zájmy dělnictva nejprve hájili různí individuální sociální reformátoři jako Robert Owen, radikálně demokratičtí myslitelé jako Thomas Paine a William Cobett nebo různí křesťanští radikálové z metodistického prostředí a jiných malých církví. Žádná kolektivní politická síla tu ale nebyla, to přišlo až v souvislosti se vznikem dělnických a socialistických stran na kontinentě v poslední třetině 19. století.
Konzervativní a liberální politické síly měly k dělnictvu rozpolcený vztah. Konzervativci sice bránili politické aktivizaci dělnictva, vzdorovali ale světu, kde peníze rozhodují o všem. Naopak liberálové (whigové) podporovali umírněnou volební participaci (byť nikoliv ještě pro dělníky) a dostupnost škol pro chudé děti, dlouho ale odmítali jakékoliv zasahování státu do hospodářské soutěže.
Dělníci si tedy museli pomoci sami. Kromě různých lokálních podpůrných spolků můžeme zmínit luddisty, což bylo hnutí, které se na počátku 19. století bouřilo proti zavádění strojů. Prvním větším dělnickým hnutí, které mělo celonárodní charakter, byli ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století chartisté. Zajímavé na tomto hnutí je to, že měli striktně liberální politické požadavky. Chtěli pro dělnictvo vydobýt možnost vlastní politické reprezentace. Typicky pro Británii nehovořili o revoluci a konfliktu se zaměstnavateli, ani o regulaci mzdy nebo pracovní doby, ale o otevření parlamentu dělnictvu. Engels se tak mýlil, když v polovině čtyřicátých let 19. století předpovídal mohutnou dělnickou revoluci v Anglii, proti které měla být revoluce ve Francii „pouhou dětskou hrou“. To se nestalo a dělnictvo se zde integrovalo do politického života graduální cestou a dlouho zůstalo součástí liberálního tábora.
Ještě bychom mohli zmínit spolek s krásným názvem „Roschdalské družstvo poctivých pionýrů“, kteří na severu Anglie založilo roku 1844 pár desítek textilních dělníků za účelem levného nákupu základních potřeb jako potravin, oblečení, tabáku. Sepsali také stanovy svého spolku, které se staly inspirací pro družstevnictví jako takové. Jednalo se vlastně o první družstvo.
V roce 1799 byly odbory zakázány. Jak se vyvíjelo v 19. století odborové hnutí v Anglii a jaký měly odbory vliv na postupné přijetí různých zákonů, které zlepšovaly pozici dělnického hnutí?
Odbory byly v omezené míře legalizovány v polovině dvacátých let 19. století, plně pak v rámci Gladstonových liberálních reforem na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století. Anglické dělnické odbory vymyslely celou řadu opatření, která později začaly využívat i odbory v ostatních zemích. Bylo to například kolektivní vyjednávání, kolektivní smlouva nebo institucionalizace stávky. To všechno jsou britské vynálezy. Na začátku 20. století pak vznikla Labour Party, což nebyla strana, která by měla jednotnou ideologii, ale vznikla spojením různých odborových svazů. Mnoho proponentů druhé internacionály kritizovalo „tradeunionismus“ Labour Party, tedy že se namísto osvobození dělnictva spokojí s „drobty“, které spadnou ze stolu pánů. Jejich dobré výsledky ve zlepšování poměrů pracujících ale museli respektovat.
Británie je tedy specifický případ. Jaké byly návrhy na zlepšení situace dělnictva před rokem 1848 ve střední Evropě?
Dopady průmyslové revoluce se v habsburské monarchii nebo v Německu začínají projevovat až ve třicátých letech 19. století, půlstoletí po Anglii. Nicméně už před revolucí 1848 je patrné, že se společnost mění. Sice měla stále feudálně-agrární charakter, ale ostrůvky kapitalismu se rozšiřovaly. Habsburská monarchie tehdejší doby neumožňovala otevřenou debatu o chudobě a zhoršujících se podmínkách dělnické vrstvy. Až do revoluce 1848 o sociální otázce mluvili spíše teologové jazykem katechismu než sociální vědci a politici.
Každopádně již před rokem 1848 se v německojazyčné části střední Evropy zformovaly dvě základní pozice, které ovlivnily řešení sociální otázky na dalších sto padesát let. Na jedné straně je to již zmíněný Friedrich Engels s Karlem Marxem, kteří došli k tomu, že jediná cesta překonání rozporů kapitalismu je revoluce proletariátu. Druhý proud má myslitelů více, ale zmiňme za všechny Lorenze von Steina, který poprvé středoevropskému čtenáři v čtivé podobě představil názory francouzských socialistů a sám propagoval koncept státu, který se nelegitimizuje mírou politické svobody, ale zajišťováním stabilní životní úrovně všem svým obyvatelům. Takový stát podle Steina předchází potenciálním sociálním nepokojům a revolucím. Někdy od čtyřicátých let 19. století tu tedy máme dvě varianty řešení sociální rozporů. Na jedné straně je socialistická revoluce a dělnický stát, na druhé straně koncepty integrace, sociálního kapitalismu a sociálního státu. Dějiny 20. století jsou do velké míry určeny kličkováním mezi oběma póly.
Samotný revoluční rok 1848 pak přinesl nějaké podstatné změny?
Revoluční události let 1848 a 1849 otevřely stavidla politické imaginace a najednou všechny složky obyvatelstva požadovaly podíl na rozhodování o politice. Byly to roky prvních veřejných dělnických shromáždění, spolků, velkých stávek i politických programů ve střední Evropě. Revoluční experiment trval ale jen zhruba rok a půl. Pro dělníky se toho bezprostředně potom moc nezměnilo. Pro budoucnost ale zůstalo důležité uvědomění, že i obyčejný chudý člověk může aktivně ovlivňovat své životní a pracovní podmínky. To se pak projevilo od šedesátých let – politické spolky a noviny dělníků byly povoleny roku 1867, odbory roku 1870. Volit mohli dělníci v Rakousku poprvé ale až na samém konci 19. století, v Německu již od vzniku císařství v roce 1871.
Vládnoucí vrstva v Německu a Rakousku ale v té řeší jiný problém, a to je vzestup socialismu. Jak na něj reagovala?
V padesátých letech 19. století nastoupila kontrarevoluce. Na území německých států a Rakouska jsou dělnické aktivity potlačeny a dělnické spolky zakázány. Jenomže v šedesátých letech se dělnictvo opět začíná hlásit o slovo. V prosinci 1869 se před budovou Říšské rady ve Vídni sejde dvacetitisícová demonstrace dělníků, kteří požadují všeobecné a rovné volební právo. Bylo jasné, že je to síla, která již nemůže stát stranou dění a pokorně snášet svůj úděl. Bylo třeba ji integrovat do politického, kulturního i společenského života.
Tehdy, na konci šedesátých let, hýbaly řešením sociální otázky hlavně přístupy dvou teoretiků a politiků. Na jedné straně to byl liberální propagátor družstevnictví Hermann Schulze-Delitzsch. Dle něj se dělníci mají organizovat a vytvářet vlastní podpůrné spolky, které mají fungovat jako podpora v případě úrazů, nemocí a stáří. Dbal ale také na to, aby dělníky držel dál od politiky. Podle něj na ni ještě nebyli připraveni, takže mají začít především u sebe – starat se o své vzdělání, pracovní disciplínu a řádný život. Dnes by se řeklo flexibilitu a finanční gramotnost. Jednalo se o tradiční liberální program s přesahem do družstevnictví.
Na druhé straně stál socialista Ferdinand Lassalle. Podle něj nešlo spoléhat pouze na svépomoc, ale měl do toho zasahovat i stát. Dělníci by tedy měli nejprve získat všeobecné volební právo, aby mohli do parlamentu zvolit své zástupce, kteří připraví potřebné sociální zákony. To byla strategie, na které bylo postaveno fungování sociální demokracie až do první světové války. Lassalle byl ale navíc stoupencem pruského státu a setkával se s kancléřem Ottou von Bismarckem, který vytvořil jednotný německý stát. Bismarck, který byl silně konzervativní, na základě rozhovorů s Lassallem přistoupil k udělení všeobecného a rovného volebního práva pro muže do Říšského sněmu Německého císařství v roce 1871. V té době už ale získává stále větší popularitu internacionální revoluční socialismus Marxe a Engelse, který postupně absorbuje „lassallovské“ vidění pruského státu jako dělníkovy spásy.
Vliv socialismu na dělnické hnutí tedy graduje v sedmdesátých letech 19. století a odpovědí Bismarcka na tuto skutečnost je vznik sociálního státu?
Ano, během sedmdesátých let přistupuje Německo i Rakousko k represivním opatřením vůči sociální demokracii. Bismarck přijímá v roce 1878 zákaz socialistické strany i veškeré infrastruktury – odborů, spolků, novin. Výměnou za to nabídl dělníkům sociální zákonodárství. Usiloval o vzájemně provázanou sociální integraci a depolitizaci dělnictva. Z toho důvodu to bylo právě v Německu osmdesátých let 19. století, kde byly poprvé na světě zavedeny první obrysy sociálního státu. Jako první k řešení sociální otázky přikročil stát, který dělnictvo zároveň perzekuoval. Tyto zákony byly ale pouze opožděnou reakcí na rodící se socialistické hnutí, které už požadovalo daleko víc než úrazové pojištění a vyšší mzdu. Bismarck zavádí jednak represi, kdy zakazuje radikální hnutí, ale zároveň ukazuje, že je možné prostřednictvím demonstrací a nátlaku docílit zlepšení životních a pracovních podmínek. Pro dělníky je to signál, že jiný svět je možný, a první sociální zákony vlévají hnutí energii pro další činnost.
Bismarck tedy přijímá zákony zavádějící zdravotní pojištění, pojištění proti úrazům, penzijní pojištění, regulaci dětské práce a ochranu dělníků na pracovišti. Jak na to reagovalo dělnické hnutí? Vnímali to dělníci jako něco, co jim zlepšuje život?
Ty zákony zlepšily sociální jistoty, byť v omezené míře. Například starobní důchod pro lidi nad sedmdesát let, to byla na tu dobu zcela výjimečná věc. Nemocenské pojištění už existovalo dříve v podobě svépomocných aktivit na úrovni podniků a dělnických spolků. Nicméně tady se poprvé v dějinách přijal zákon, že na úrovni každého podniku mají být zřízeny pokladny, kam budou stejným dílem přispívat dělníci a majitelé závodů.
Druhý na svou dobu velmi progresivní zákon byl o úrazovém pojištění z roku 1884. Do něj měl přispívat pouze majitel závodu. V případě, že se zaměstnanec zranil nebo mu byla způsobena invalidita na pracovišti, majitel měl povinnost mu vyplácet dvě třetiny mzdy po dobu, co nemohl pracovat. V případě, že zaměstnanec zemřel v důsledku výkonu na pracovišti, měl majitel povinnost vyplácet rentu pozůstalým. Rakouské sociální zákonodárství se ve stejné době v mnohém inspirovalo z německého modelu, byť pouze omezeně, a stojí tak v těsném závěsu za Německem na začátku dějin sociálního státu. I zde se v době ministerského předsedy Eduarda Taaffeho jednalo o konzervativní iniciativu namířenou proti socialistům i liberálům. Oba státy ale stejně po roce 1890 čelily zformování masového socialistického hnutí podporovaného mezinárodní strukturou II. internacionály.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás